O Dekopresii

George Irvine, konference Quest, 9.2.2002, George Irvine,  Sobota 9. února 2002 o dekompresi
Při rozhodování kde začít svoji dekompresi je logika velmi jednoduchá: chcete aby se plyn dostal z tkání dříve než začne formovat bublinky. Jakmile vytvoří bublinky v tkáních, tak už neunikne. Rychlý výstup z hloubky je jenom dobrým způsobem jak uvěznit v tkáních plyn formující bublinky, které už budou jenom růst čím výše se dostanete ve vodním sloupci. Na druhou stranu plyn, který zformuje bublinky v krvi je všeobecně zachycován v plicích s vyjímkou jedinců majících nějaký druh srdečních nebo cévních přemostění (PFO) a ti podstupují riziko pokud se toto stane. Pokud  formace bublin v krvi nastane příliš rychle a/nebo bubliny příliš rychle vyrostou tak mohou zablokovat účinnou funkci plic a poškodí kapilární řečiště v plicích. Takže v hloubce musíte plyn dostat z těla rozpuštěný.

Nejlepší způsob, jak to udělat, je začít dekompresní zastávky v 80% vašeho profilu vyjádřeném v atmosférách po zaokrouhlení. Pro ponor v deseti atmosférách je první zastávka v osmi atmosférách neboli v 70 metrech. Zároveň výstup z 90 do 70 by měl být maximálně 10 metrů za minutu, takže by mělo trvat dvě minuty než se dostanete do 70 metrů.

V téhle fázi dekomprese existuje přesná hranice mezi tím, kdy se vysycujete a kdy se ještě sytíte. Vše co se snažíte udělat, je získat čas, aby se plyn stihl vysytit v rozpuštěné podobě a existuje hranice kde se získaná výhoda zmenšuje u zastávek v dolní části profilu. Maximální čas na hluboké zastávce je 5 minut, minimum je 20 vteřin (výstup 10 metrů za minutu). Nejlepší způsob jak zajistit, že vaše výstupová rychlost bude správná je i zastavit každé tři metry. To vám dá těch 20 vteřin na tři metry. Rozpětí času stráveného na dně, které určuje dobu hlubokých zastávek je 0-150 minut. Pro nula máte pořád těch 10 m/min a pro 150 minut máte 5 minut maximálně na každé zastávce. Cokoliv delšího než 150 minut pobytu na dně je prakticky saturace a platí maximum.

Tyto hluboké zastávky jsou rovnoměrně rozděleny pro všechny hloubky až do 65% profilu. V tomto bodě začínáte zastávky prodlužovat. Mezi 65% a 45%se zastávky mírně prodlouží, ale maximálně jsou 10 minut. Mezi 45% a 35% je maximum 20 minut a mezi 35% a 25% je maximum 30 minut s ohledem na určité parametry.

Když se vrátím zpět k nejhlubší zastávce, pokud měníte směsi a 80% profilu je místem kde k tomu dochází při dlouhém pobytu na dně, tak tento efekt maximalizujete. Pokud použijete směs na bázi helia, tak je výsledek ještě lepší. Vzduch je jako dekompresní směs naprosto nepřijatelný jelikož způsobuje poškození, které nelze dekompresí spravit a dále jenom komplikuje dekompresi reakcí imunitního systému v těle na toto poškození a na stres vyvolaný ztvrdnutím červených krvinek tlačících se skrze malé kapiláry.

Když se blížíte k výměně směsí, měli by jste tak učinit ze směsi na dno. U první výměny je to samozřejmé. Poté, co jste dýchali směs s nízkým ppO2 si můžete dovolit ppO2 vyhnat nahoru u dekompresní směsi, ale ne bez předchozího přechodu na směs pro dno. Nikdy nepoužívejte plných 1.6 ppO2 v jakékoliv hlubší části dekomprese. Riziko je příliš veliké. Nechcete přece mít kyslíkovou otravu v hloubce, protože nebudete mít žádnou šanci jak se z toho později dostat výstupem na hladinu a návratem zpět. Buďte chytří a raději spoléhejte na helium a tlakový gradient než na ppO2 v těchto místech. Jednoznačně 1.4 nebo méně je pro hluboké zastávky preferováno jako maximum, zatímco v mělčí části profilu už můžete použít plných 1.6, protože tento vysoký PO2 můžete střídat s nižším PO2 používáním směsi pro dno. Někteří lidé mají pro tyto zastávky připravenou celoobličejovou masku. Jarrod Jablonski to tak dělá.

Trvá to celé dvě minuty než krev oběhne tělem poté, co změníte směs. Zastávka, kde se na směs přechází, by měla být nejdelší z celé série zastávek, kde ji používáte. Nejvíce získáváte z kyslíkového okna právě v tomto místě (výměny plynů) a právě jste přešli ze směsi s nízkým ppO2 a gradient není tak veliký. Jak postupujete nahoru tak další zastávky s touto směsí nemusí být tak dlouhé. Po pravdě řečeno vám nejlépe poslouží udělat poslední zastávku před změnou směsí a dýchat přitom směs pro dno a udělat ji nejkratší ze všech předchozích. Tady se spoléháte na gradient a toggle efekt.

Toggle efekt je zjednodušeně důsledek vyměňování směsí s vysokým a nízkým pp02, aby jste předešli nástupu poškození plicní tkáně, otokům, nabýváním ochranných vrstev a zúžení krevních kapilár. Snížený ppO2, obzvláště čím víc se přiblíží normoxickému, zabrání a zvrátí tyhle projevy (všechny s vyjímkou poškození pokud k němu už došlo). Použití gradientu v tomto místě je nejlepší způsob jak se zbavit plynu. Až se dostanete do mělčí části profilu před přechodem na kyslík, měli by jste udělat jednu celou zastávku se směsí pro dno — tornu já říkám „čistící zastávka“. Například při saturačním ponoru v 90 metrech budu dělat 20-30 minut se směsí pro dno v 15 metrech. Čistící zastávky jsou účinné před změnou směsi u delších ponorů, pokud je děláte se směsí pro dno.

V rozmezí 12—9 metrů u hlubokého ponoru s dlouhou dekompresí není nutné vůbec prodlužovat zastávky. Tyto zastávky mohou být razantně zkráceny pokud nemáte PFO. Nejvíce vám poslouží tvorba bublin přímo v krevním řečišti v těchto hloubkách, což je mnohem efektivnější a rychlejší způsob jak se zbavit plynu. Bublinky, které se někde v tomto okamžiku zachytí mohou být spraveny návratem o něco hlouběji, což ale přímo znamená že není možné u potápěče s dobrým prokrvením. Například, u saturačního ponoru do 90 metrů pro něž kterýkoli dekompresní program vygeneruje 120- 140 minut ve 12 metrech, já udělám 20 minut a jdu výš.

Po každé době strávené na kyslíku musíte přejít na směs pro dno. Kdyby jste dýchali kyslík na suchu, jako třeba v kyslíkovém stanu nebo žlabu, musíte si dát 10 minutovou přestávku než se vrátíte zpět do vody. Výstupová rychlost z vaší kyslíkové zastávky na hladinu je 30 cm/min pro dlouhé sestupy a proporcionálně zvětšená pro krátké sestupy. Největší množství vysycování skrze tvorbu bublin se děje při pohybu mezi 3 nebo 6 metry a hladinou. Chcete aby se tomu tak dělo při nějakém tlaku a pod kontrolou pomalého výstupu, takže až se dostanete ven tak nehrozí náhlý nával bublin, který by mohl způsobit blokaci nebo způsobit jiné problémy.

U kratších sestupů se dekompresní směsi přidávají shora dolů. Jinými slovy, váš nejkratší ponor může mít pouze kyslík jako jediný dekompresní plyn. Delší sestup stejného profilu už může mít 50% dekompresní směs. Ještě delší časy vám přidají 35% směs a tak dále. Vždycky zvažujte výhody směsi vůči problému s jeho transportem. Účinné zkrácení dekomprese tady nehraje roli, protože kratší ponor narazí na pravidla minimální dekomprese, takže tam ten čas stejně musíte strávit. Delší časy na dně vyžadují extra dekompresní směsi, aby to bylo účinné. Střídání směsí a zvyšování/snižování ppO2 je klíčem k dekompresi. Neexistuje způsob jak na to vyzrát přes udržování vysokého ppO2.
 
Preložil Adolf Vondrka, zverejnené s jeho láskavým zvolením 01/2009.

Last update: 28. 7. 2008, © GCZ.CZ 2006
Zdroj: http://www.gcz.cz/jiri/index.php?id=23