Trim a správne rozmiestnenie záťaže

Pro bezpečný a pohodový ponor musí mít potápěč nejen správné množství zátěže, ale také ji musí správně rozmístit. V případě DIR potápěče to znamená rozmístit tak, aby mu to napomohlo se vznášet téměř bez pohybu na místě v horizontálním trimu po libovolně dlouhou dobu, a to bez kontaktu s okolím (angl. hovering). Tedy něco, co bohužel dokáže jen hrstka potápěčů. Jedním z hlavních důvodů je vedle lhostejnosti neinformovanost. Omylem by bylo se domnívat, že se jedná o schopnost, která by se měla týkat výhradně "pokročilých" či technických a jeskynních potápěčů nebo dokonce jen HOG/DIR stylu potápění.

Správné rozmístění zátěže nám umožňuje setrvat ve statickém trimu při fotografování.

Potápěči často neleží v horizontálním trimu, jelikož postrádají schopnost ovládat vztlak. Neustálým kopáním směrem ke dnu se snaží udržet hloubku. Pokud chtějí přestat kopat, musejí dofouknout křídlo/žaket, aby nezačali propadat do hloubky. Pokud začnou znovu kopat, musejí plyn vyfouknout, aby nezačali stoupat. To je provázeno stresem, zvýšenou spotřebou plynu, kalením sedimentu, poškozováním okolí či sníženou schopností pomoci partnerovi v nouzi. Žaket, který do výbavy DIR potápěče nepatří, má navíc tendenci ztěžovat udržení horizontální polohy.

Správný (DIR) trim
Nezabývejme se teorií mechaniky a vysvětleme si jednoduššími slovy jak by měl trim potápěče vypadat (obr. A). Nejnižší částí těla mezi rameny a koleny má být oblast, kde se setkává pásový popruh postroje s mezinožním, v blízkosti pupíku. Takže ani kolena a už vůbec ne ploutve (obr. B, C)! Přední strana stehen by se ani při kopech, včetně helikoptéry a couvání, neměla dostávat pod horizontálu (obr. C).

Předchozí odstavec platí pro pokročilejší a pokročilé potápěče. Na začátečníky nelze mít v žádném oboru příliš přísné nároky. Pro získání tzv. rec passu (rekreační stupeň) v GUE Fundamentals kursu stačí, aby měl potápěč trim do 30°. Pro nejvyšší stupeň (technický), tzv. tech pass, do 20°. Maximální počet bodů však i zde udělí přísný instruktor jen za skvělou techniku, tj. 0° (obr. A, 1, 2). Pozor! Úhel trimu se neposuzuje podle úhlu láhve k horizontále. Někdo má raději hrudník v trimu výše než spodní část těla, a tak je i sklon láhve mírně šikmý.

Nejvyšší částí potápěče v trimu je pata s ploutví. Špička ploutve by měla být ve stejné výšce jako pata. Přivyknout si ve statické poloze nasměrovat ploutve špičkou k hladině by mohlo mít v jeskyni či vraku za následek kalení sedimentu u stropu a s tím související nepříjemnosti (obr. D). Navíc plocha ploutví napomáhá udržovat stabilitu ve vodním sloupci.

Hlava je "přilepená" dozadu co nejblíže k ventilu monoláhve / můstku dvojčete tak, aby potápěč koukal dopředu a ne jen pod sebe. To umožňuje potápěči vidět před, pod a mírně nad sebe (porovnejte obr. A a E). Navíc hlava, jež má 5-6 kg dokáže pohledem dolů přesunout těžiště. Příkladem je potápěč na obr. 2, který přesun těžiště kompenzuje posunutím nohou dozadu. Pokud vidíme spíše pod sebe, jelikož nám za hlavou překáží ventil, 1. stupeň či izolátor dvojčete, posuneme láhev/láhve níže povolením ramenních popruhů postroje. Můstek italského typu s izolátorem ve středu lze nahradit můstkem typu Lola.

Ruce mohou být libovolně pod i nad horizontálou, natažené či pokrčené a nemusejí se vůbec dotýkat či držet (graficky neznázorněno).
image004

Příklad správného trimu.

Vodorovný trim je zpočátku dřina, což je další důvod proč se mu potápěči vyhýbají. Páteř je mírně prohlá, pánev vypnutá dopředu, hýžďové svaly a svaly spodní části zad mírně napjaté. Kolena jsou od sebe vzdálena zhruba na šířku ramen/boků a úhel mezi lýtkem a stehnem je při statickém trimu podle okolností 90-125°. Kotníky jsou uvolněny a ploutve ve vodorovné poloze (obr. A).

Časté chyby: diagonální trim, padající kolena, stoupající ploutve, sklopená hlava.

Suchý oblek neslouží ke kompenzaci vztlaku, nýbrž k izolaci od vody. Proto v něm máme jen tolik plynu, aby nám to nebylo nepříjemné. V chladných vodách to bude pravděpodobně o něco více než v teplých. Větší množství plynu v sucháči může mít však za následek jeho přelití do jedné části a nepříjemné rozhození polohy. Pokud máme nevhodnou velikost obleku, např. příliš prostoru v oblasti lýtek a kotníků, kde se drží více plynu, použijeme psí dečky. Ale nejdřív bychom si měli být opravdu jisti, že chyba je ve výstroji a ne v mizerném trimu či nevhodném rozmístění zátěže.

HOG/DIR potápěč ve vodorovném trimu zkoumá drobného vodního tvora, aniž by ho to stálo úsilí či přišel do kontaktu se dnem.

Proč trim?
Kvalitní trim (obr. A, 1, 2) zajišťuje, že kolena nejsou nejnižší částí potápěče a ploutve jsou dostatečně vysoko i při kopání tak, aby byly omezeny možnosti kalení sedimentu. Díky vodorovné poloze ve vodě se snižuje silueta potápěče, a tím pádem i vodní odpor. Lepší hydrodynamika šetří síly potápěče, tedy i spotřebu plynu, popř. baterie skútru. Ponory se mohou prodloužit. Kopy jsou účinnější, jelikož působí směrem dozadu a ne směrem dolů. Poloha umožňuje proplavání úzkými prostory, snižuje pravděpodobnost zachycení se a poškození okolí. Méně zjevným pozitivem je lepší dekomprese ve vodorovné poloze díky zhruba stejnému tlaku působícímu na celé tělo, narozdíl od polohy potápěče-mořského koníka. V trimu si lze někdy lépe dosáhnout na ventily, jelikož nám gravitace netáhne láhev / dvojče směrem k zadku a natažené ramenní popruhy neomezí pohyb ramenou. Partner pohybující se za námi s námi může světlem pasivně komunikovat tím způsobem, že kužel světla dopadající před nás vede pod námi. Za účelem podívání se za sebe stačí předklonit hlavu, dát ke straně záložní regulátor visící na krku a pod sebou se podívat dozadu. V neposlední řadě je nutno zmínit jednoduchost pohybu pod vodou a s tím spojené potěšení z ponoru a vlastních schopností.

Proč bych měl dokázat stát v trimu bez pohybu na místě?
Schopnost nám pomůže se ve vodě více uvolnit, získat větší sebevědomí a jistotu, že nás prostředí tolik neovládá. Je to bezpečnější a výhodnější z mnoha hledisek. Negativním příkladem jsou potápěči, kteří se domnívají, že se již mermomocí musejí potápět s deko / stejdž láhvemi a nejsou schopni s nimi manipulovat, aniž by nemuseli plavat zmateně sem a tam. Tím pádem ztrácejí z očí tým, riskují ztrátu partnera a zvyšují neschopnost mu pomoci v případě nouze. Partner nemůže kontrolovat, jestli si do úst nevkládají ve 21 metrech kyslík místo EAN50 a sám není kontrolován. Stokrát se to nestane, ale jednou se to stát může.

Předpokladem ke "vznášení se na místě" je schopnost ovládat vztlak, tj. udržení hloubky regulací plynu v kompenzátoru vztlaku, kontrola nad plynem v sucháči a práce s dechem. S nádechem bychom měli v ideálním případě mírně stoupat, s výdechem mírně klesat.

Mnoho instruktorů vyučuje klečení ve všech svých kursech, včetně tzv. technických.

Klečení na dně je variantou, kterou nelze racionálně obhájit a solidní zkušený instruktor a zejména potápěč se mu bude snažit vyhnout i v OWD kursu. Student klečící je student, se kterým je méně práce, jelikož neuteče/neuplave. Lze tak zvládnout větší skupinu najednou, a tím pádem vydělat více peněz. Není zapotřebí "ztrácet čas" s upravováním a laděním výstroje, kterou má student "stejně jen zapůjčenou". A tak má brzy zákazník pocit, že dostatečně ovládá základy a rád si objedná pokročilejší kursy i "vhodné" specializace. Říká se, že instruktoři mají nejhorší vliv na potápění, a peníze největší vliv na instruktory.

Konkrétní příklady, kdy je schopnost vznášet se na místě neocenitelná:

• kontrolované klesání do hloubky podél sestupového lana i bez orientačního bodu na otevřené vodě
• klidné pozorování konkrétních zajímavostí (obr. 1, 2)
• komunikace s partnerem / týmem (např. psaní do wetnotes)
• řešení krizových situací (např. OOG situace, závady ventilů, výměna masky)
• rozbalování / balení stejdž / deko láhví (což je týmový činnost)
• práce s vodící šňůrou (týmová činnost)
• zakreslování (týmová činnost)
• práce s videokamerou / fotografování či nechání se fotografovat (obr. 1)
• vypouštění bójky (týmová činnost)
• přímý výstup ve volné vodě a dekomprese na místě
• osvobozování rybiček z rybářských sítí

Zcela jednoduše řečeno. Pokud je potápěč schopen si ve vodě "lehnout" do vodorovné polohy s pokrčenýma nohama, ale není schopen v něm téměř nehybně na místě setrvat, jelikož začne přepadat hlavou dolů či naopak ho váha táhne koleny dolů, musí své těžiště posunout. Než začne jakkoli manipulovat s výstrojí, měl by si být jist, že chyba není v poloze těla. Častější chybou je snaha udržet v kolenou mermomocí pravý úhel. Zvětšením úhlu (obr. 2) se přesune váha dozadu, a tím pádem i těžiště, což může celý problém vyřešit.

Posunutí těžiště
Těžiště změníme posunutím zátěže. Co je myšleno zátěží? Zejména láhev/dvojče/ocelová argonka, automatiky, backplate, těžký kanistr hlavního světla, přídavná zátěž v různých formách či ploutve.

Přepadává mi hlava
Za předpokladu, že máme správný trim, nedrží se nám nepřijatelné množství plynu v okolí kotníků a lýtek, je nutno posunout zátěž směrem dozadu - blíže k nohám. Máme několik možností či jejich kombinací. Univerzální návod neexistuje, musíme sami s konkrétní výstrojí experimentovat ve vodě. Nejlépe pod vedením někoho, kdo ví co dělá.

• Nemám monoláhev příliš vysoko? Posunu jí níže, ale pouze za předpokladu, že jsem schopen si i nadále dosáhnout na ventil a ovládat točítko / -a.
• Nemám krátkou láhev / láhve s těžkou horní částí? Např. 2x12 na 300 bar či  či 2x15 s O 203 mm?
• Mám správně umístěné skruže dvojčete, tj. základní poloha horní skruže v maximální výšce?
• Pokud není chyba ve dvojčeti, zvětším ramenní popruhy postroje, což mi umožní posunutí dvojčete níže. Znovu si musím být schopen ve vodě a na hladině dosáhnout na ventily.
• Pokud používám doplňující zátěž, posunu ji blíže k nohám, což zahrnuje např. záměnu v-zátěže za trimovací zátěž umístěnou v dolní části dvojčete, pod dolní skruží či použití zátěžového opasku.
• Pokud nepoužívám doplňující zátěž, musím jí z používané výstroje "odebrat" a umístit na vhodné místo. To se může stát např. v případě použití těžších láhví, silného backplatu či ocelové argonky. Řešením může být nahrazení těžké části výstroje lehčí. Například rozdíl mezi hliníkovým backplatem a 6 mm z nerez oceli jsou zhruba 4 kg, které mi zůstanou k dispozici k vhodnějšímu rozmístění.
• Lehké ploutve mohu nahradit těžšími typu JetFins. A i mezi nimi existují váhové rozdíly. Kotníkové zátěže v DIR své místo nemají, jelikož mohou více problémů způsobit než vyřešit.

Přepadávám dozadu
Za předpokladu, že máme správný trim, je nutno posunout zátěž směrem dopředu, blíže k hlavě. Řešení je zhruba opakem řešení při přepadávání dopředu.

Přepadávám do stran
Jedná se o méně častý problém adepta DIR. Ten používá separátní křídlo s backplatem, který drží láhev / láhve ve stabilní poloze a plyn pouze za zády, narozdíl od žaketu. Důvodem k vychýlení může být rozdílná délka ramenních popruhů, a tedy láhve ležící šikmo na zádech. Monokřídlo je vhodné pro stabilitu kombinovat s adaptérem k monoláhvi. Každá noha / ruka v jiné poloze může vychylovat svou váhou tělo z osy. Stejně jako zátěžový opasek sklouzlý váhou k jedné straně či podobné omyly. Tomu zamezí použití opasku gumového - freedivingového.

Test správného rozmístění zátěže, tj. test schopnosti setrvat v trimu téměř jako "přibitý" bez pohybu ploutvemi či rukama po libovolnou dobu, se provádí bez stejdž / deko láhví. Pokud potápěč zvládá stát na místě bez stejdží, zvládne to následně téměř automaticky i se správně ustrojenou stejdží / stejdžemi. V DIR se používají zásadně hliníkové stejdž / deko láhve vhodných vztlakových vlastností. První dvě stejdže mají své místo na levém boku (např. EAN 50 v S080 a kyslík v S040). Pokud se nám zdá levá strana příliš těžká, přesuneme jednoduše plyn v křídle více na levou stranu. Žádná protizátěž se na pravou stranu nedává. Metoda funguje spolehlivě i když je zároveň použita těžší ocelové argonka umístěné standardně na levé straně DIR potápěče. Ocelová argonka bez použití stejdží či těžší (Pb) kanistr hlavního světla na straně pravé zpravidla žádné přesouvání plynu v křídle nevyžaduje.

Při ponoru se snaží potápěč trim porušovat minimálně. Upouštění plynu ze sucháče a křídla není výjimkou. K upouštění z křídla se používá přednostně jediný vypouštěcí ventil standardně umístěný vlevo dole (tj. za levou rukou) na přední straně kompenzátoru. Pokud je potápěč v trimu obklopuje křídlo láhev/láhve. Ventil je umístěn tak, aby tvořil téměř nejvyšší část křídla. To umožňuje vypouštění s nevelkým porušením vodorovné polohy. Za provázek je však nutno tahat směrem k hladině. Inflátor se k upouštění užívá při zanořování či v pozici, která neumožňuje použití ventilu, např. stoupající úzká chodba v jeskyni.

Za porušení hydrodynamiky trimu lze samozřejmě považovat i prázdné stejdže vznášející se nám na leashi nad zadkem. Pokud je to možné, je vhodnější je poslat po bójce k hladině. Je-li jen jedna (další dvě by byly na levém boku), připneme ji za přední karabinu stejdž-postroje přímo k pásovému d-kroužku, aby se naše silueta zmenšila.

Text: Špalek ( HOG-Spalek@seznam.cz )
Foto: Frank Griga